Dvořákovo klavírní kvarteto - Dvořák: Klavírní kvartety CD

Skladby:

Antonín Dvořák – Klavírní kvartet č. 1 D dur Op. 23
1. Klavírní kvartet č. 1 D dur B : I. Allegro moderato 15:15
2. Klavírní kvartet č. 1 D dur B : II. Andantino con variazioni 12:53
3. Klavírní kvartet č. 1 D dur B : III. Finale. Allegretto scherzando 8:16
Antonín Dvořák – Klavírní kvartet č. 2 Es dur Op. 87 B 162
4. Klavírní kvartet č. 2 Es dur : I. Allegro con fuoco 8:43
5. Klavírní kvartet č. 2 Es dur : II. Lento 10:20
6. Klavírní kvartet č. 2 Es dur : III. Allegro moderato, grazioso 7:52
7. Klavírní kvartet č. 2 Es dur : IV. Finale. Allegro, ma non troppo 9:27

Antonín Dvořák – Klavírní kvartet č. 1 D dur op. 23 (1875), Klavírní kvartet č. 2 Es dur op. 87 (1889)
Dvořákovo klavírní kvarteto: Slávka Vernerová-Pěchočová – klavír, Štěpán Pražák – housle, Petr Verner – viola, Jan Žďánský – violoncello

Dvořákovi byla komorní hudba blízká; měl rád muzicírování s přáteli a snad i brzy pochopil, jak dobrý obchodní artikl tyto skladby představují. První ze dvou klavírních kvartetů, op. 23, napsal ve 34 letech, kdy už se o jeho díla zajímal kdekterý nakladatel. Dobový český tisk psal s uspokojením o vymanění z cizokrajných vlivů a o převažujícím duchu slovanském. Ten ostatně vyzařuje i z Moravských dvojzpěvů op. 20 či Serenády op. 22, jež vznikaly ve stejné době. Nakladatel Fritz Simrock hořce litoval, že první kvartet odmítl, a neodbytně se skladateli připomínal: „vzal bych rád klavírní kvartet, dokonce raději dva". Když už se v létě 1889 Dvořák ke Druhému kvartetu dostal, stěžoval si jen na „pomalou ruku", rozhodně ne na nedostatek invence: „Mám toho plnou hlavu ... mám už zase tři věty nového kvarteta s klavírem úplně hotové a finale bude za několik dní. Jde to nad očekávání lehce a melodie se mi jen hrnou." Výjimečnou krásu díla vystihl vídeňský kritik Eduard Hanslick: „Kvartet vyžaduje, aby se posluchač trochu více soustředil a byl lépe informován, což se ovšem bohatě vyplatí." Soubor nesoucí jméno skladatele a jeho členové navazují na silnou tradici svých velkých učitelů – Ivana Moravce, Josefa Vlacha či Milana Škampy. Představují nám Dvořáka v nejlepším smyslu slova tradičního a promyšleného.